Memoriál Františka Hebedy, den II.

20.10.2013 09:00

Brzké nedělní probuzení, ranní balení a honem zpět na memoriál. Amálii ani Haničce se moc z hotelu nechtělo, natož brzo stávat. Amálie využila hotelové ubytování v plné míře, samozřejmě zabrala místo v posteli a již se nepohnula, což je její pozice. V posteli je v norování nejlepší. Vyrazili jsme, čekal nás krásný nástup vůdcu se psi a za troubení místních trubačů byl zahájen druhý den memoriálu, nálada a počasí super.

První nás čekalo pole, pak stopy a na konec drobné disciplíny LZ. Amále byla od rána jak na jehlách, věděla že příjde její chvíle a přišla. První disciplína slídění- a překvapivě Amály královská disciplína. Koukali jsme na kolegy vůdce a konečně se dostala řada na nás. Zahlášení paní a pánovi rozhodčím a akce. Amálie vypuštěna do revíru, snad jsem nestačil ani přesně určit směr a už byla v remízu. Po chvilce vybíhá ven a kouká, paníčku nic moc, není zvěř, tento kus byl již sběhaný od kolegů jezevců. Rozhodčí nás posouvají a konečně se ozvalo hlášení a vyběhl první kus srnčí zvěře. Paní rozhodčí kouká na hodinky a Amálie stále hlásí. Vždy se snaží zvěř tlačit na mě, jen prohodíme pár slov s rozhodčími a už vidím Amálii, jak se snaží další dva kusy srnčí zvěře natlačit na nás. Bohužel vytlačuje ještě další kusy a tak si myslím, že ani nechápe, kde se všechny kusy srnčí berou. Nic neřeší a mete za dvěma, tlačí je kolem nás a přes houšťí  remízu i ke koroně. Hold aby se předvedla, Hanička se jen modlí, když Amálie mete asi 10m kolem, zase zvěř stáčí a rozhodčí oznamují hlasitost 4, nos 4. Amálie se vzdaluje a po pár minutách se opět hlasitě vrací spolu se zvěří. No nic, pokusím se ji odchytit a posléze pokračovat v ostatních disciplínách na poli. Slyším, jak radostně vyštěkává a blíží se, slezu pod mez a při průběhu srnčí s jezevčíkem v patách Amálii odvolám. Po té jsme se prorvali křovím k rozhodčím na strniště, kde ji nasazuji a předvede asi její životní poslušnost na poli a systematičnost v práci, následuje výstřel z lankasterky, na který nereaguje a přivolání. Nejkrásnější pocit na memoriálu, rozhodčí chválí Amálii a její práci na poli, nádhera a já jsem na ní, na potvoru jezevčí pyšný, i když vím, že stopa po této disciplíně bude krutý návrat do reality. Známky z pole vše za 4. Přejíždíme k občerstvení, kde všichni doplňujeme energii, Hanička obsadila frontu s pokrmy a nápoji a já ukládám Amálii do své zelené mikiny, ještě ji dávám napít a jen se zavrtá, tak spí. Za půl hodiny vyrážíme na stopní dráhy, tak nějak to dopadne. K stopním drahám je to asi 2 km, tak si říkám, alespoň se Amálie uklidní, ale marné. Zahlásíme se rozhodčím a už při nasazení barvářského obojku s řemenem Amálie potahuje všechno na vysoký nos a mně je jasné, že to bude mazec. Jdu na nástřel a koukám, kudy jde stopní dráha, nasazuji jezevčici a jdeme. Docela to jde, pěkný krpál, ale Amálie jde stále. První hřebenová cesta a ještě křižovatka. Amálie se zastaví a kouká, mě to připadalo, jako kdyby chtěla dávat přednost zprava, po té kouká doleva. Jen ji pobídnu, Amálie stopa, podívá se a rozejde, bohužel špatným směrem. Ozývá se borlice a jdeme opět oba dva na stopu, nasazuji Amálii a zase jdeme. Evidentně ji to přestalo bavit, zvedá mordu a jen tak se jde podívat, co kde je za pobytové stopy zvěře. A tak se opět ozývá troubení a nám to prostě nejde. Jdeme z kopce do kopce a zase dále a dále, já už vyhledávám zvěř, alespoň někdo hledá a nic, posléze scházíme kopec a jdeme přes křoviska a trní, říkám Amálie to není možné, taková klika před koncem lesa... Ale opravdu Amálie jde dobře, vidím kus srnčí zvěře, postavím se k Amálii chválím ji, potvoru jednu černou... Pán rozhodčí se směje a říká, že nakonec šla dobře přes největší křoviska. Jen se usmívám, přebírám úlomek a vlastně jsem rád , že jsem došli, prostě je to potvora. Dávám jí úlomek za obojek a myslím si své... Amálie, Amálie. No přijdeme k paničce Hance, ta se usmívá, a tak cestou jí to vyprávím, známka 1, prostě bída. Jsou to holt Hebedovy stopy a musíme to natrénovat. Přicházejí poslední tři disciplíny a to nahánění, odložení a vodění. Prosím patrony myslivosti, ať to jen dokážeme dojít. Podiskutujeme s Michalem Urbanem a odjíždíme na jiné stanoviště. Nahánění- krásná to disciplína. Máme číslo 13, před námi pozorujeme dva kolegy a dostáváme možnost se ukázat. Již při hlášení rozhodčímu Amálie frká a nasává, vypoušťíme do houšťáku a tohle Amálii jde. Prolítne houšťák a paníčku nikde nic, žádná zvěř, jen ji ukážu a Amálie se vrací do houšťáku, zkouší druhou stranu a hned úspěch. Jde hlasitě za zvěří, slyšíme, jak letí jako střela nebo spíš jako blázen, protože ona je blázen. Stojíme a stále se vzdaluje, po chvilce zvěř otáčí a jde směrem k nám za krásného hlásitého štěkotu. Říkám za chvilku je tady máme, rozhodčí se usmívá, ale co čert nechtěl běží cestou, kde jde část korony. Zvěř se stáčí a Amálie také, po chvilce pán rozhodčí ukončuje disciplnínu s úsměvem a hodnocením 4, krásná práce, tak by to mělo vypadat. Tyto slova nás po barvě zahřejí a teď se zahřeju i já. Rozhodčí mačká stopky a já píšťalku málem strhnu, popojdu k remízu a slyším Amálii, jak se snaží stočit zvěř, odchytávám jí a sypeme k pánům rozhodčím nahlásit se, flintu házíme Haničce a upalujeme. V klidu a v pohodě - limit stíháme. Je to za 4. Chvilku čekáme na kolegy a sluníme se, Amálie zavrtaná v autě. Je vidět, že toho má "plný kecky". Jdeme na vodění, po včerejšku se modlím, očekávám Hebedův polygon 2, ale pán rozhodčí nás odvedl k lesu na kruh. Dostáváme příležitost a jdeme, no já jdu a někdo černý a dlouhý i následuje, přece si nebude rvát bříško v borůvkách a trní. Chápu, je to dámička. Jdeme a Amálie se srovnala, asi taky viděla rozhodčí, známka 3, a to myslím, že nám přidali... Čekáme na poslední disciplínu memoriálu a zatím ŽIJEME, což považuji za nemožné, ale krásné. Sedíme a na úseku nahánění zvedli srnčí zvěř, která letí kolem nás, a to se nemělo stát, Amálie naspeedovaná, já se snažím jí přikrýt oči a držím jí, aby nezačala blafat, nějak jsem to ustál, ale v myšlenkách si říkám, tu odložím a srnčí natáhne a půjde. Byla jak bláznivá. Jdeme na to, kolegové, zatím všechno odložení v pořádku za 4, tak nevím, zda vázat a mít jistotu nebo nechat jako vždy na volno. Asi jsme se zbláznili Amálie oba, jdeme, hlášení a na volno. Jdeme lesem a druhý rozhodčí nám ukazuje místo odložení, borůvčí, žádný přepych pro dámičku, následují hlasité pokyny, přece jenom je to poslední disciplína a jdu od místa odložení, jen tak periferně kouknu na jezevce a vidím neplánovaný pohyb, tušil jsem, že to nebude jako vždy při odložení, udělám krok zpět a jezevce uzemním. Tak si konečně jezevec nechal říci, Amálie vydržela celou dobu na místě, já kontroloval celý reliéf, zda se někde potvora neobjeví, naštěstí ne. Pro mě nejdelší odložení v životě. Jdu si pro ní na odložení a celou cestu si jí nesu v náručí, dávám jí pusu a spousty nesmyslných pochval. A tak to Amála dokázala, svůj první memoriál dokončila a vysloužila si výnosné postavení u nás doma a také zasloužený spánek u televize, to jsem ji slíbil. Odjíždíme na jídlo a posléze na vyhodnocení, než dojedeme Amálie využívá naházených svetrů a bund v autě a zakrtkuje se a už spí. Máme ohromnou radost a konečně klid. Víme co trénovat - Hebedův polygon na chození na vodítku a hlavně dlouhé stopy. Ale jak já, tak Amálie jsme spokojení, Hanička, chudák, vše vytrpěla s námi, ale užila si spousty legrace a krás memoriálu a zase jsme se podívali mezi kolegy myslivce a jezevce a hodně věcí rozebrali s vůdci a kamarády. Tím bych na závěr chtěl všem poděkovat: Haničce, jezevčici Amálii, našemu sdružení, za možnost výcviku všech našich psů. Hlavní poděkování pak patří rozhodčím, pořadatelům 30. ročníku memoriálu Františka Hebedy, vůdcům v naší skupině za rady a spousty srandy. Celkově super pocit a mnoho dalších zkušeností a jak jsme se domluvili, po našem jarním vrhu štěňat opět vyrazíme na memoriál. Myslivosti a myslivecké kynologii zdar!