Memoriál Františka Hebedy, den I.

19.10.2013 09:00

Memoriál dnes očima přímých účastníků aneb jak to viděl Zbyněk...

V brzkém sobotním ránu jsme vyrazili na náš první memoriál Františka Hebedy do Horní Bělé v Plzeňském kraji. Při ranním bláznivém balení, kdy ještě probíhala realizace zkoušek u nás v Lužné, to byl heroický výkon jen včas odjet. Jen naše Amála si myslela své, ale já i Hanka jsme se těšili, nevěděli jsme, co nás čeká a jak vše bude probíhat. Zkušenosti jsme sbírali na memoriálu Rudolfa Kristla, kde jsme se v létě byli podívat, ale i tak to bylo málo. Cesta probíhala v klidu a mlze, viděli jsme cestou spousty zvěře, a tak jsme se jenom modlili, aby jsme jeli z memoriálu zase všichni. Známe Amálii, co dokáže. Na místo jsme se dostali včas a v pořádku,  provedli registraci a čekali na slavnostní nástup. Byl to 30. ročník, a tak už jen přípravy na hřišti u restaurace U šípků naznačovali , že vše proběhne ve velkolepé atmosféře. Na nástup se dostavilo 20 vůdců s psími svěřenci. Proběhlo rozlosování, my vylosovali číslo 13, dle výrazu Amáli, která charakteristicky pobrukovala celou dobu, jsem věděl, že to bude mazec. Vrčela na kolegy jezevce vedle, ale to mě nepřekvapilo, je to prostě dámička. Na první den nás čekala část barvářských zkoušek honičů. To jsme si úplně nepřáli, ale pořád jsme byli v klidu. Buď to vyjde nebo ne, věděl jsem, že maximálně můžeme překvapit, ale spíš jsem žádal všechny svaté v myslivosti, abychom alespoň úspěšně došli. Po slavnostním zahájením jsme za perfektního počasí  vyrazili do honitby na šlapanou stopu-dosled černé zvěře na nepobarvené stopě.  Docela jsem si věřil a Amálie, ta si věří stále. Po rozlosování jsme šli na dosled jako druzí a už při čekání jsme cítili charakteristický pach černé zvěře, což mi zrovna nepřidalo, ale Amálii to probudilo, začala nasávat, a tak jsem se jenom modlil. Po zahlášení pánům rozhodčím nám byla dána možnost se předvést. Při nasazení barvářského obojku a přípravě barvářského řemene jsem věděl, že to snad špatně nedopadne. No Amálii jsem odložil a šel se podívat na nástřel, na začátek a směr dosledu. Všechno jasné a jdeme. Amálie se přisála a šli jsem v klasickém svižném tempu, občas nějaké pobytové stopy zvěře, ale Amále stále jede, říkám si dobrý. Koukám, koukám a jdeme, říkám si délka dobrá, a tak už snad budeme na konci, ale omyl - ozvalo se první odtrubení a prostě jsme sešli. Nic beru Amálii a vracím se k pánům rozhodčím a znovu nasazuji, jdeme dál docela kus, já vyhlížím kus zvěře a stále nic, a co čert nechtěl Amálie přešla na vysoký nos a sešla po druhé, evidentně upřednostnila prasátka . Ozývá se mrazivé druhé odtroubení a říkám si Amálie ty jsi potvora. I pánům rozhodčím je to jasné, jojo přetáhl zde rudl prasat, to je osud. Dobrá Amálie sklonila mordu a opět začla pracovat, tak konečně se mi to začlo líbit, jen jsem si nebyl jistý vzdáleností. Prostě dlouhý dosled oproti našim stopním drahám v Lužné. Po několika zlomech jsme našli kus černé, no vlasně dva kusy černé. Amálie je skoukla a já byl štastný, první disciplína za námi. Zahlášení dosledu rozhodčím a známka 2, což bylo jasné.

Následoval přejezd a disciplnína chování u kusu černé. Bylo to úplně jiné, přišla na nás řada a vyšli jsme, rozhodčí a předseda klubu p. Svoboda přijal zahlášení a šli jsme ke kruhu. Začal se točit vítr, a tak jsem hledal, jak jen nejlépe nasadit Amálii. Šel jsem pod vítr a vypustil jezevce a děj se vůle boží. Amálie si pobíhala na hranici kruhu a šla směrem od kruhu, najednou však našla vítr s pachem otočila a metla směrem do poloviny kruhu a koukám a je u kusu černé, slyším vrčení supění a trhání s kusem. Prostě byla ve svém živlu, mordu plnou štětin a stále pobrukuje. Zjistila, že by bylo fajn i mě seznámit s kusem, a tak si pro mě přišla a zakňourala, já místo toho koukal na rozhodčí a nebyl si jist, zda jít do kruhu nebo ne. Tak jsem popošel k rozhočímu a ten mi ukázal, že mám následovat psa, Amálie mi přivedla ke kusu a já ji pochválil, nádhera v tomto mi udělala radost. Mohli jsme mít oznamovače, ale tohle jsem pokazil sám. Nicméně jsme za čtyři.

Pak nás čekalo odložení a vodění, odložení máme zmáklé a tak vím, že dámička pokud neprší, či není podklad mokrý, ráda ušetří své síly a bude se kochat při slečinkovském posezu okolím, vše v pohodě. Říkám si, že už jen vodění a tento den bude v pohodě, to už nemůžeme nic pokazit, ale přišlo to. Když jsem viděl dráhu na vodění, zůstal jsem v němém úžasu, naštěstí Amálie také přes vysokou trávu nic neviděla. Vodění jsme trénovali na volno, ale při tomto okruhu jsem si nebyl jistý ani trochu. No nic, přišla na nás řada, zahlášení a vyrazili jsme na Hebedův polygon. Alespoň tak jsem tento okruh pojmenoval. Nejdříve do prudkého kopce na hranu bývalého lomu, po té po hraně přes různé klikatice a pak zase z hrany dolů mezi stromy a borůvčí, cestou jsem zakopl a nakopnul Amálii, ale to bylo celkem ku prospěchu, už se zrovna vydávala svým vlastním směrem... Sešli jsme dolů mezi stromy a směrem k rozhodčím, zastavili a mě poléval pot po zádech. Sláva konec a první den za námi, hodnocení za čtyři, ale tohle bylo na hraně, to musíme pořádně natrénovat.  Amálie si asi říkala, co je tohle za blázinec a hurá do auta a do hospody na zasloužené jídlo. Cestou jsem ji nesl s radostí a krásným pocitem, že jsme to dokázali. Následoval příjezd do restaurace a posezení s vůdci a kamarády, dobré jídlo a pivo, prostě pohoda a spousta zážitků z prvního dne memoriálu a velká legrace.